Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Období II.

Česká a světová literatura 19. století

Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Josef Kajetán Tyl

Romantismus · Nár. obrození Dramatická báchorka · Drama

O autorovi

Josef Kajetán Tyl (1808–1856), český dramatik, prozaik, novinář, jeden z hlavních obrozenců a člen 1. generace národních buditelů. Narozen v Kutné Hoře → gymnázia v Praze a Hradci Králové → Filozofickou fakultu v Praze nedokončil → pracoval jako účetní, ve volném čase divadlo a novinařina → ve 30. a 40. letech 19. stol. vedl či sám vydával řadu časopisů (Květy, Vlastimil aj.) a založil i divadlo → r. 1846 se stal dramatikem Stavovského divadla a byl na vrcholu (několik ocenění) → aktivně organizoval český kulturní život → v r. 1848 se zúčastnil mnoha protirakouských manifestací → zvolen do říšského sněmu, ale vytvořil si řadu mocných nepřátel → propuštěn z divadla a onemocněl → zemřel v chudobě r. 1856 v Plzni. Zajímavosti: v jeho hře Fidlovačka poprvé zazněla píseň Kde domov můj, pozdější základ české národní hymny; v době největší slávy označován za „miláčka českého národa"; byl ženatý s Magdalenou Forchheimovou, udržoval však poměr i s její sestrou Annou, s níž měl 7 dětí.

Literární směr & kontext

Romantismus. Premiéra r. 1847 (Stavovské divadlo v Praze).

Autoři stejné doby

Romantismus: Karel Hynek Mácha (Máj). Realismus: Karel Havlíček Borovský (Obrazy z Rus, Epigramy); znaky realismu i v raných dílech Boženy Němcové (Národní báchorky a pověsti, Dlouhá noc, Obrázek vesnický). 1. generace národních buditelů: František Ladislav Čelakovský (Ohlas písní českých), Josef Jungmann. 2. generace: Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová. 3. generace: František Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě), Pavel Josef Šafařík.

Vlivy na dílo

Lidová pověst o jihočeském dudákovi. České národní obrození. Vlastenecké cítění (snaha o pozvednutí českého jazyka, kultury a umění). Láska k divadlu a snaha o rozvoj českého dramatu.

Další díla autora

Tvořil hlavně divadelní hry (dramata), méně i prózu. DRAMATICKÉ BÁCHORKY: Jiříkovo vidění, Lesní panna aj. HISTORICKÉ HRY: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři (o potlačené vzpouře kutnohorských havířů v 15. stol.) · Jan Hus (proticírkevní hra) · Žižka z Trocnova aj. DALŠÍ HRY: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka (neúspěšná hra; jedna z písní – Kde domov můj? – pozdějí základ české hymny) · Paní Marjánka, matka pluku · Paličova dcera · Pražský flamendr aj. PRÓZA: Dekret kutnohorský (novela) · Rozina Ruthardova (novela) · Poslední Čech (román).

Literární druh & žánr

Drama (divadelní hra), někdy označovaná za tzv. dramatickou báchorku (pohádku). Pohádka = zpravidla prozaický epický žánr; delší rozsah a komplikovanější děj než povídka nebo novela; příběh většinou obsahuje více postav.

Časoprostor

Neupřesněná (pohádková) místa v typické jihočeské krajině (vesnice apod.) + neznámá orientální země. Čas neupřesněný – pohádkový.

Vypravěč

Dramatická forma – bez vypravěče. Text složen hlavně z typických divadelních replik a autorových scénických poznámek v závorkách (chování či umístění postav). Řeč pohádkových postav ve verších, u ostatních próza (dialogy i monology). Doplněno lidovými pořekadly; složitá souvětí, v dialozích ale spíše krátké věty.

Kompozice

Hra se dělí na 3 jednání a dále na výstupy (celkem 44 výstupů).

Postavy

Postava	Charakteristika
Švanda	Dudák; hodný a dobrosrdečný, ale zároveň lehkomyslný a velmi důvěřivý – to zapříčiní několik charakterových proměn (chvíli je i chamtivý a zaslepený princeznou a penězi)
Kalafuna	Věrný a pracovitý přítel Švandy; má milující rodinu a je vzorem tehdejších ctností – je to vlastenec
Vocilka	Lstivý, proradný a ziskuchtivý podvodník; myslí jen na svůj prospěch
Hajný Trnka	Zásadový otec Dorotky
Dorotka	Švandova láska; obětavá a věrná dívka
Zulika	Princezna; krásná a bohatá – má dojem, že si za peníze může dovolit cokoli
Rosava	Zemřelá Švandova matka, proměněná ve vílu; milující a zároveň velmi trpící matka
Lesana	Královna víl
Kordula	Kalafunova žena

Děj

Mladý dudák Švanda velmi miluje Dorotku, jejíž otec (hajný Trnka) však o něm jako o jejím nápadníkovi nechce slyšet (pro Dorotku chce bohatého ženicha) → Švanda se vydává do světa, kde chce zbohatnout, aby se mohli s Dorotkou vzít → v lese upadá do snového spánku, po němž se mu zjeví víla Rosava → ostatní víly jeho dudy začarují tak, že získají kouzelnou moc → po svolení královny víl Lesany se Švanda v doprovodu Rosavy vydává dál → Švandovy dudy mají obrovský úspěch, což k němu přiláká lstivého Vocilku → ten s vidinou svého vlastního prospěchu zařídí seznámení Švandy s princeznou Zulikou, kterou okouzlí začarované dudy a chce se za Švandu provdat.

Mezitím se Švandu vydávají hledat Kalafuna s Dorotkou → dostanou se až na samotný hrad, kde chtějí sňatku Švandy s princeznou zabránit → Vocilkou, princeznou a penězi ovlivněný Švanda se jich nezastane a jsou z hradu vyvedeni → Švanda se brzy dostane do problémů, když ho princeznin původní snoubenec Alamir nechá uvěznit → ve vězení se mu zjeví Rosava a prozradí mu, že je ve skutečnosti jeho zesnulou matkou → za prozrazení tohoto tajemství ji Lesana uvrhne mezi divé ženy do té doby, než spojí Švandu s nějakou dívkou prostá láska → Švanda se vrací do vesnice, kde se usmiřuje s přítelem Kalafunou, ale Dorotka ho odmítá → brzy mu hrozí nebezpečí, když má hrát divým ženám o půlnoci → Rosava prosí o pomoc právě Dorotku → ta ho na poslední chvíli zachraňuje z kruhu divých žen → Vocilka poté ukradne již odčarované dudy, ale to už se Švanda s Dorotkou objímají → jejich ohromná láska dojme nakonec i Lesanu, která z Rosavy snímá prokletí divé ženy.

Téma díla

Varování před podlehnutím opojným lákadlům (bohatství, sláva). Síla českého národa. Vztah Čechů k domovu, národu a vlasti (= oslava vlastenectví). Síla mateřské lásky. Motiv nápravy – myšlenka, že člověk se může změnit a napravit.

Motivy

zaslepenostláskanápravadomov

Jazykové prostředky

Spisovná čeština i lidová mluva; mnoho zastaralých prvků – archaismy = zastaralý jazykový prvek, označují i věci, které stále existují (stavení [dům], satonit se [rozčilovat se], apatyka [lékárna], fortel [dovednost/zručnost]); historismy = na rozdíl od archaismů označují již zaniklou skutečnost (troudník [krabička na troud – kus látky a pomůcky k rozdělání ohně]); přechodníky (přicházeje, vycházejíc) i další zastaralé obraty („I dej mi pokoj!"); knižní/básnické výrazy (říci, jistě); hovorový jazyk (muzika [hudba]); nespisovné až vulgární výrazy; zdrobněliny (tatík); idiomy = ustálený víceslovný výraz, jehož význam nelze odvodit z běžných významů slov („…dej mi pokoj." = nech mě být); citoslovce („Ach…"); nadpřirozené prvky (víly, divé ženy, začarované dudy, zjevení aj.); humorné vyznění některých pasáží. Jazyk se výrazně liší dle typu postavy – víly hovoří vznešeně ve verších, prostý lid lidovým jazykem, vyšší kruhy (princezna Zulika) povýšeně.
Figury: řečnické otázky = otázka, na níž neočekáváme odpověď („…jsi to ty?", „Ty?"); inverze – zastaralý slovosled. Tropy: metafory („v mozku se mi zajiskřilo" = začal jsem intenzivně přemýšlet).

Zasazení do kontextu díla

Premiéra r. 1847 ve Stavovském divadle v Praze. Samotná premiéra přinesla hře od diváků velmi pozitivní odezvu → postupně se stala jedním z autorových nejvýznamnějších děl → hrála se v divadlech po celém Česku, počet inscenací však klesá. Odborná kritika hru přijala vřele – autorův jinak velký názorový odpůrce Karel Havlíček Borovský hru tehdy zcela nečekaně pochválil. Inscenace proběhly v Národním divadle v Praze nebo v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. FILM: Strakonický dudák (čs. pohádka; 1955) – režie K. Steklý. Dílem a zbytkem tvorby Tyl výrazně ovlivnil budoucí podobu českého divadla.

Společensko-historický kontext

Vrcholí české národní obrození (období: poslední třetina 18. stol. – r. 1848; cíl: pozvednutí českého jazyka a národního vlastenectví; významní obrozenci: Josef Dobrovský, Josef Kajetán Tyl, Josef Jungmann, Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, Karel Jaromír Erben, František Palacký). Všeslovanský sjezd v Praze → povstání potlačeno (1848). Češi stále pod nadvládou rakouské monarchie vládnoucí z Vídně. Strach z tajné rakouské policie. Ve společnosti silné vlastenectví spojené s národním obrozením (v této době šlo již o celonárodní hnutí).

Kontext světové literatury

Probíhá období romantismu (v literatuře směr rozvíjející se hl. v 1. pol. 19. stol.; rozvoj lyrické poezie, ale i románu; znaky: konflikt mezi vnitřním a vnějším světem; rozervanost hlavního hrdiny vzpírajícího se společenským konvencím; hrdina často výjimečný jedinec na okraji společnosti; zástupci: O. Wilde, A. Dumas st., A. S. Puškin), který začíná být postupně vytlačován realismem. Romantismus u nás: Karel Hynek Mácha (Máj). Realismus u nás: Karel Havlíček Borovský (Obrazy z Rus, Epigramy). V rámci českého národního obrození tvoří různé generace národních buditelů: 1. generace (Čelakovský, Jungmann), 2. generace (Havlíček Borovský, Němcová), 3. generace (Palacký, Šafařík).

Kontext dalších druhů umění

HUDBA: (novo)romantismus – Ferenc Liszt, Richard Wagner. ARCHITEKTURA: novogotika (např. přestavba Westminsterského paláce v Londýně).

Dobové vnímání & kritika

Samotná premiéra přinesla hře od diváků velmi pozitivní odezvu → postupně se stala jedním z autorových nejvýznamnějších děl → hra se hrála v divadlech po celém Česku, počet inscenací však klesá. Odborná kritika hru přijala neobvykle vřele – autorův jinak velký názorový odpůrce Karel Havlíček Borovský tehdy zcela nečekaně hru pochválil. Témata i motivy díla (láska, zaslepenost, náprava) jsou nadčasové; zpracování je poměrně zastaralé, ale stále poměrně srozumitelné.

Srovnání s jiným dílem

Bratři Mrštíkové – Maryša: další slavná česká divadelní hra inspirovaná jiným příběhem – v tomto případě však příběhem skutečným a nikoli pověstí.

Ukázka z díla

VÝSTUP 5. Švanda, potom Dorotka.

ŠVANDA (přicházeje, pozorně se ohlíží): Jistě je doma – starý ji k muzice nepustí – a sám bude v lese. (Klepá na okno ve stavení hajného.) Dorotko!
DOROTKA (ve stavení): Kdo je to?
ŠVANDA: Já. – Pojď trochu ven!
DOROTKA (vycházejíc): Kdopak je ten já? – Ach, jsi to ty? Kdepak ses tady vzal? Já myslím, že sedíš v hospodě – a na mne ani nevzdechneš.
ŠVANDA: I dej mi pokoj! Já utekl z hospody, protože ti musím něco říci.
DOROTKA: Jen aby to bylo něco veselého. Mně se dnes zdálo o růžích a to znamená mnoho pláče. Copak je to?
ŠVANDA: Já vím, co udělám, aby se tvůj tatík na mne nesatonil.
DOROTKA: Copak je to?
ŠVANDA: Aby mi dovolil za tebou chodit.
DOROTKA: Copak to uděláš?
ŠVANDA: Já vím, jak dostanu peníze!
DOROTKA: Ty?
ŠVANDA: Mnoho peněz!
DOROTKA: Mnoho?
ŠVANDA: Dnes se mi zajiskřilo v mozku a chytlo to jako v plném troudníku. Dorotko, za několik neděl budeme svoji!